Tiskem

6. 11. 2007

Výtvarná polemika: city předčil cynismus

Jaké místo v naší společnosti zaujímají city? O této otázce polemizuje čtveřice mladých výtvarníků v galerii Českého centra v Praze.
Výstava nazvaná City jsou přežitek nechce podle organizátorů demonstrovat citovou prázdnotu v naší společnosti, ale vyvolat diskusi. Přesto velkoformátové obrazy Karla Balcara, Ivany Štenclové, Šárky Zadákové a Vladimíra Větrovského nešetří cynismem a v dané problematice odrážejí naši společnost dost kriticky.
Při pohledu na hyperrealistické obrazy výtvarníka Karla Balcara až mrazí. Nahé tělo bez hlavy zavěšené ve vzduchu či detail pitvy je projevem Balcarova čistého sadismu. Jeho příběhy z černé kroniky připomínají anatomické studie starých mistrů zařazené do dnešního kontextu. Balcar se nebojí pořádně přiostřit, a tak při vyobrazení pitvy například nechá rozřezat celé tělo tak, že z něj vytékají vnitřnosti. Podobně svérázným způsobem a s velkou dávkou skepse se k tématu citů ve společnosti vyjadřuje mladá absolventka pražské AVU Ivana Štenclová. Nositelem agrese jsou v jejích kresbách dětské hračky připomínající hororovou hrdinku Chuckie.

Velkoformátová zátiší
Absolvent pražské AVU Vladimír Větrovský si oblíbil motiv lebky a uřezaných volských hlav a jeho autorský styl je velice expresivní. Jeho velkoformátové cynické zátiší působí tak, jako by byly kravské hlavy naším každodenním chlebem, tedy jako kdybychom cítili pohled na uříznuté kravské hlavy stejně jako například pohled na mísu s ovocem. Přestože se může zdát z popisu výstava procházkou nechutnosti a zvrhlosti, je z estetického hlediska velmi zajímavá. Cynismus zachází za hranici lidskosti, je však vyvážen nadhledem a vtipem.
O tom například svědčí humorný triptych mladé absolventky Šárky Zadákové, jenž představuje zalidněnou pláž u moře. Jedná se o vtipnou kritiku konzumního užívání společného prostoru. Naivisticky malované postavičky se smaží na pláži u moře jako hranolky ve fritovacím hrnci. Plovoucí hlavy v moři jsou jen hlavami bez těl, jejichž prostřednictvím by mohly prožívat nějaké pocity. V její velmi emocionálně nabité tvorbě nechybí odlehčená kritika masového konzumu. Sadismus jako každodennost, dětská agrese či konzumní užívání na milimetry vymezeného prostoru jsou autorskými výpověďmi o naší stále se vyvíjející společnosti. Právě tato výstava může být příkladem a odpovědět na otázku: K čemu je nám umění?

Martina Buláková

MF Dnes